001 ~ Občas si s úžasem vzpomenu na izraelskou vesnici Ein Hod, kde na jaře 2003 měli odemčené domy, jež nebyly obehnané ploty, a zahrady plné soch a plastik. Srovnej s českou realitou majitelů klíčů, v níž člověk bez klíče nejen neexistuje, ale zároveň nemá nic. #twitternik

002 ~ Philippe Lejeune, teoretik i praktik deníku, zmiňuje katolickou organizaci Vivre et l'ecrire sídlící v Orléans a vybízející mládež nejen k psaní deníků, ale i k tomu, že jim je vezme do úschovy, pokud by s ním náhodou přestali. Pubertu pak jako když najdeš. #twitternik

003 ~ Moje odpověď na komentář básnířky Ivany Kašpárkové na facebookový status Jana Kubíčka o tom, že se básníci skrývají za svými básněmi — „nedávno jsem přišel na to, že je to jediná forma deníku, kterou jsem schopen psát (o nutných kryptošifrách ani nemluvím)“. #twitternik

004 ~ Deníky a autobiografie recepčně jakoby splývají v tentýž cloudový systém. Nahlížím podobně jak na deníky Ivana Diviše, Witolda Gombrowicze a Jana Zábrany, tak na memoáry Naděždy Mandelštamové či Amose Oze. Jedno tak píšeme průběžně, druhé od aktuálního konce. #twitternik

005 ~ Psaní deníku není nic jiného než výsostný a opakovaný akt vůle, který ukončuje až smrt; teprve až v druhé řadě (a nikoli v té poslední) se jedná o zoufalý (i když záslužný) boj s pomíjivostí světa i sebe sama. Platí ale beze zbytku, že: Mors ultima linea rerum? #twitternik

006 ~ Co když mají básně povahu deníkového záznamu, zakódovaného a nedatovaného. Myslím na to už dlouho. Sbírky básní jsou dost možná deníky těch, kdož nechtějí/nemohou o sobě psát v podobě ich, a proto volí více/méně lyrické/epické subjekty, které vyslovují za ně... #twitternik

010 ~ Jsou dny, kdy mám pocit, že se nemám čeho chytit, že vše je amorfní a bezbřehé. Takový den je právě dnes. Ještě není ani půl druhé a nejradši bych už šel spát; nikoli únavou, ale touhou ukotvit se na něčem stabilním. Taková postel umí být zemitá jako pu-erh. #twitternik